Ekonomika 2018

Návštěva bankovního domu dnes připomíná jeden vtip: přijde klient do banky a říká, že dědil a chce si vyzvednout peníze. Bankéř mu obratem začne na tyto peníze nabízet termínované vklady, spořicí účty, podílové fondy, načež klient reaguje: Pardon, já říkal, že jsem dědil, ne že jsem deb...

Podobnou situaci zažívají dvě třetiny českého národa, kdy mu jsou nabízeny spořicí produkty, které nic nevydělávají, nebo maximálně zmírňují ztrátu. Zbývající třetinu nic takového netrápí, neboť ze svých úspor nezaplatí ani novou lednici. Desetina obyvatel je v exekuci.

Hospodářské noviny vám přinášejí zprávu o zemi, kde se lidem nevyplatí spořit, mladí lidé nemají kde bydlet a lidé v exekuci odmítají vyšší mzdy. Je to ale také zpráva o zemi, která zažívá ekonomicky nejúspěšnější období v historii, dobře si vede v robotizaci a má čtrnáctý nejlepší lidský kapitál na světě, tedy i předpoklady pro světlou budoucnost.

Kam s milionem

Svět i Česko žily ještě na počátku minulého roku kryptoměnami. Kryptoměny se nadělovaly pod stromeček, někteří prodali i byt, aby mohli investovat do bitcoinu. Jiní vzali útokem obchody s grafickými kartami a jali se alternativní peníze těžit. O několik měsíců později bublina splaskla. Ještě před rokem se jeden bitcoin prodával za více než 16 tisíc dolarů, nyní je jeho cena nad třemi tisíci, což je propad o 80 procent. Cena může jít až k nule. A stejně jsou na tom i další kryptoměny.

Český investor, jenž nevystoupil z vlaku včas, zaplakal. A letos neplakal jen ten bitcoinový. Nervozita panovala i na akciových trzích. Průměrný český investor do podílových fondů přišel na svých úsporách o 3,59 procenta. Konzervativnější Češi přišli na dluhopisech o 1,11 procenta, akcioví investoři o 5,27 procenta. Údaje jsou k polovině prosince. Češi mají v podílových fondech půl bilionu korun.

Více než pětinásobnou částku ale mají na vkladech, jako jsou spořicí účty nebo termínované vklady, u nichž banky už několikátým rokem nabízí směšné úroky, které ani zdaleka nepokryjí inflaci. Průměrně Čech vydělal na termínovaném vkladu 0,2 procenta, po odečtení inflace se ale i jemu část úspor vypařila. Reálný výnos z vkladů domácností se letos podle dat České národní banky držel na minus dvou procentech. Navzdory tomu, že centrální banka letos zvýšila sazby několikrát, banky se ke zvyšování úroků příliš nemají. Peněz mají dostatek.

Vydělat se nedalo ani na koupi zlata, které ztratilo ze své hodnoty procento, stříbro přišlo skoro o osm procent, platina ztratila 15 procent. Výjimkou je palladium, nezbytné pro samořiditelné vozy, které si připsalo 14 procent a překonalo tak i cenu zlata. Poklesly ceny ropy, nedařilo se ani umění. V souhrnu nabídly zhodnocení snad jen zemědělské produkty jako kakaové boby, vanilka nebo obilí.

Žně tak měli investoři, kteří si vsadili na to, že letos na tom nebudou trhy příliš dobře. Takovéto spekulace se ale průměrného českého střadatele netýkají, a tak zůstává otázka, kam peníze investovat.

Čeští i zahraniční ekonomové doporučují vybrat vhodné pasivní ETF fondy, které se vyznačují nízkou nákladovostí.  Tyto fondy v podstatě jen následují vybrané akcie či indexy. Stále ještě zajímavou investicí mohou být akcie konopných firem či firem zabývajících se rozvojem umělé inteligence. Někteří experti ovšem upozorňují, že kolem umělé inteligence se nafukuje bublina a přijde vystřízlivění podobně jako v 90. letech při bublině okolo dotcom.

Obecně se pak nabízí investice do akcií, které sice silně propadly, ale o nichž je důvod si po bedlivé analýze myslet, že půjdou zase nahoru. Příkladem mohou být herní firmy, které letos ztrácely i pětinu hodnoty. Nabízí se vydělat na rozvoji pornoprůmyslu, kterému se daří stále lépe, nebo věnovat pozornost tomu, po čem se zvedne v budoucnu poptávka v důsledku klimatických změn. Je také vhodné uvažovat nad investicí do sama sebe. Naučit se programovat nebo cizí jazyk je investice, která má zaručený kladný výnos i přes inflaci a může mít i v podobě vyššího příjmu vyšší návratnost než jakýkoliv fond.

V každém případě ani letošní propady nejen na akciových trzích nejsou v kontextu delšího období nijak zásadní. Svět se spíš jen vrací do normálu, který před lety značně vychýlily centrální banky.

Za zrcadlem

Minulý rok skončila Česká národní banka s umělým oslabováním koruny a začala se zvyšováním sazeb, které se odlepily od historických minim. Podobně se před ní zachovala i americká centrální banka. Eurozóna ovšem v nekonvenční politice pokračovala a Evropská centrální banka podpořila ekonomiku v přepočtu už 67 biliony korun, což je asi 200 tisíc korun na jednoho obyvatele eurozóny. Banka svými nákupy stlačovala výnosnost nejen státních dluhopisů ale i těch firemních, což souvisí i s letošními bídnými výsledky na finančních trzích.

Tato podpora letos končí a svět se pomalu vrací ze světa za zrcadlem, kde se vyskytují i záporné sazby, do normálu. A dobrá zpráva by to měla být i pro českou centrální banku, a tím pádem i Čechy, neboť se jí rozvazují ruce. Rozdíl mezi českými a evropskými sazbami je v současnosti nejvyšší od roku 2001, což znamená, že pro investory je Česko mnohem lákavější, neboť dostanou vyšší úrok. Například evropské banky tak přelévají přebytečné finance do svých českých dcer.

To běžně vede k posilování české měny, přičemž přílišné posílení negativně ovlivní exportéry. Česká národní banka proto nemůže při takovémto nastavení zvyšovat sazby příliš rychle, aby nevytvořila extrémní rozdíl mezi českými a evropskými sazbami.  Byť v současnosti přílišné posilování koruny není znát. Vysvětlení, proč není euro za 25 korun, jak analytici loni předpovídali, nabízí další letošní události.

Ke konci prázdnin se Turecko zřítilo do měnové krize a jeho měna se během pouhých několika dnů propadla o třetinu, což ovlivnilo i další trhy včetně Česka. Investoři se na Česko stále dívají jako na rozvíjející se trh a mají jej v podobné škatulce jako Turecko. To je jeden z důvodů, proč se české měně nechce proti euru posilovat.

V každém případě ale na propadu turecké měny profitovali čeští turisté, když síla české tisícikoruny dosáhla v Turecku 1900 korun. To znamená, že za stejný obnos v korunách si šlo na Bosporu koupit téměř dvakrát více než v tuzemsku. Krizi rozpoutala podivná ekonomická teorie tamního prezidenta, který byl přesvědčen o tom, že vysoké sazby centrální banky způsobují inflaci. Ve skutečnosti to funguje přesně naopak. Zvyšování sazeb krotí inflaci. To koneckonců dělá nyní i Česká národní banka.

Čínský drak

Další příčinou trvající nervozity a neposilující koruny je hrozba obchodní války. Nejvíce se letos toto slovní spojení vyhledávalo na Googlu v Číně, Kanadě nebo Singapuru. Hned prvního ledna odstartoval spor zavedením cel ze strany USA na pračky a solární panely. Další cla se pak týkala čínského zboží v hodnotě 250 miliard dolarů. Čína následně zavedla odvetná cla na americké zboží. Teprve začátkem prosince se snad podařilo dosáhnout příměří a zamezit další eskalaci.

Čína začala znovu dovážet například zemní plyn a zaměřila se i na potírání krádeží duševního vlastnictví, na což opakovaně poukazuje Donald Trump. Naštěstí pro Evropu se nakonec Trump rozhodl pro boj pouze na jedné frontě, právě s Čínou. V případě Evropské unie poukazoval na to, že americké zboží čelí vyšším clům než evropské, v čemž má částečně pravdu, pokud se nevezmou v úvahu i služby poskytované Googlem a dalšími americkými obry na evropské půdě.

Tím, čeho se Američané ve skutečnosti bojí, není ani tak tolik zmiňovaný problém s obchodní bilancí, nýbrž rostoucí ekonomická i vojenská síla Číny. Komunistická země je stále sebevědomější a reálně hrozí, že nechá za sebou západní svět nejen v ekonomice, ale i ve vědě. Například ve mzdách už dohnala východní země Evropské unie včetně Česka. Země draka ale rozhodně nezaostává ani ve výši zadlužení, které dosáhlo za celou ekonomiku už přes 200 procent HDP. Navíc se odhaduje, že dalších 60 procent je skryto v kreativním účetnictví čínských samospráv.

Na poli vědy se pak tato nedemokratická země zase tolik neohlíží na etické otázky. Rozruch vzbudil letos vědec, který v Číně jako první v historii upravil lidská embrya, ze kterých se následně narodily děti s upravenou DNA, díky čemuž by měly být rezistentní vůči viru HIV. A vědecká převaha hrozí i na poli jaderné fúze či kvantového šifrování. Možná by tak stálo za to místo do ETF fondů investovat do hodin čínštiny.

O žebrácké holi

Není moc lidí, kteří by nesouhlasili s tím, že učit mají ti nejlepší. Tedy s výjimkou Čechů, kteří si to evidentně nemyslí a razí přísloví, že kdo umí, ten dělá, a kdo neumí, ten učí. Jinak si nelze vysvětlit, jak je možné, že každý rok se ve zprávě o České republice v ročence OECD píše úplně to samé.

Čeští učitelé zůstávají nadále nejhůře placenými kantory ze všech vyspělých zemí světa a výdaje na jednoho žáka jsou také jedny z nejnižších. Navíc dochází k segregaci na úrovni středního školství, kdy se z učilišť stávají spíše skanzeny. Jedno z nejlepších školství vykazuje Finsko, bohužel se zatím zdá, že Česko se inspirovalo pouze v tom, že děti mají mít plošně obědy zdarma.

A čtení zprávy OECD není příliš veselé ani z pohledu udržitelnosti zdravotnictví nebo penzijního systému. V případě druhého zmiňovaného letos bila na poplach i Národní rozpočtová rada, která uvedla, že pokud se s důchodovým systémem nic neudělá, za pár desítek let se prakticky zhroutí a příliš času na změny už není. Podle vlády jde o zbytečné strašení.

Problém exekucí se stal v Česku velmi diskutovaným tématem již minulý rok, letos se dostal do povědomí veřejnosti fakt, že lidem v exekuci se mnohdy vůbec nevyplatí pracovat, neboť současný systém je nastavený tak, že čím více si pracující vydělá, tím méně peněz mu zůstane. To není v jeho zájmu ani v zájmu věřitele. Bohužel je to skutečnost.

Veselá není ani vyhlídka mladých lidí, neboť se zdá, že Havlovy děti jsou poslední generací, která se má lépe než jejich rodiče. Problém chudoby mileniálů se ve světě již intenzivně diskutuje.

Zejména ve Spojených státech je situace tamních mladých i v důsledku vysokých studentských půjček složitá. Objevují se stále častěji případy, kdy lidé splácí studentské půjčky ještě v důchodu.

Hrozivá ale zůstává převážně situace na jižním křídle Evropy, kdy v Řecku je bez práce skoro každý druhý mladý člověk. Od Řecka přes Itálii po Francii jsou pak tito lidé ideálním zdrojem protestních hlasů pro populisty všeho druhu. Kromě nezaměstnanosti sužuje tamní mladé lidi i velmi drahé bydlení. To na vlastní kůži poznali v posledních třech letech i Češi. Mladým rodinám zejména v Praze nebo v Brně tak často nezbývá nic než se začít stěhovat na venkov, kde je bydlení levnější.

V Praze už na hypotéku nedosáhne ani člověk s průměrným platem, zatímco v některých regionech by teoreticky stačila i minimální mzda. Dalším důvodem, proč někteří nedosáhnou na hypotéku, je fakt, že nemají dostatečné úspory. Třetina českých domácností by ze svých úspor nezaplatila ani novou ledničku. V případě matek samoživitelek je to dokonce více než 60 procent.

Das Kapital

Letošní rok ale rozhodně nebyl tak černý, jak by se mohlo na základě popsaného zdát. V zemi stále panuje nejnižší nezaměstnanost v historii, ekonomika roste, lidé se nebojí utrácet. Napnutý trh práce také pomáhá v robotizaci, tedy klíčovém prvku, který musí Česko rozvíjet, pokud chce někdy dohnat Německo. Česko má stále v počtu robotů na pracovníka vůči Německu velkou mezeru, ale pokud se vezme v úvahu i výše tamních mezd, vede si velmi dobře.

Poráží západní státy. Čím je nižší úroveň mezd v dané zemi, tím nižší je očekávaná úroveň robotizace, neboť se firmám nevyplácí do robota investovat. A Česko právě tuto očekávanou úroveň překračuje o 25 procent. Roboti přibývají už i v menších firmách. Nutno podotknout, že Čína je na 153 procentech.

Radost udělala Čechům i Světová banka, která přiřadila Česku 14. místo ze všech zemí světa ve velikosti lidského kapitálu, což je soubor znalostí, fyzických i intelektuálních schopností, praktických dovedností a motivací. Světová banka srovnává 157 států světa. Index sleduje trajektorii novorozeného dítěte až po jeho dospělost, kombinuje několik indikátorů zdraví a vzdělání – úmrtnost do věku pěti let a ve věku mezi 15 a 60 lety, průměrnou dobu vzdělávání do osmnáctého roku života a výsledky, kterých děti dosahují ve školních testech.

Cílem je zjistit, kolik lidského kapitálu jsou jednotlivé země schopné vyprodukovat a jaká se tedy od nich očekává nejen produktivita na světovém trhu, ale i jaký bude jejich ekonomický růst. Česko se umístilo před Švýcarskem nebo Dánskem. Za Německem či Rakouskem ale zaostává.

Česká průměrná mzda také letos poprvé překonala hranici 30 tisíc korun, vzroste tak o více než osm procent. Podobný růst v příštím roce ale například Česká národní banka neočekává.

V každém případě se prudký růst mezd podepisuje na výsledcích firem, které hlásí nejnižší míru ziskovosti od roku 1999. Lze očekávat, že bude dál klesat. A to i s dalším zvyšováním minimální mzdy.

Osudové osmičky

Prezident Edvard Beneš ve svém novoročním projevu z roku 1946 popisuje, jaká budoucnost zemi čeká. Že je třeba chopit se nářadí a obnovit prosperitu, že zemi konečně čeká morální a ekonomický vzmach, který v roce 1938 zadusila zrada spojenců a posléze  nacistická okupace. Bohužel tehdy ještě nevěděl, co přijde za další dva roky.

A tak země letos oslavila i 70 let od komunistického puče, který ji uvrhl na 40 let do temnoty. Ekonomicky a zřejmě ani dle událostí posledních měsíců ani morálně se z ní nevzpamatovala dodnes. Kdyby Československo mělo štěstí a komunisté zemi nezruinovali, mohlo být dnes ekonomicky na úrovni Francie nebo Finska.

V současnosti tak stále není, poměřováno relativně, ani tam, kde bylo za první republiky, byť absolutně se Češi mají nejlépe v historii. Je nutné proto pamatovat i dnes, jak zhoubný autoritářský systém bývá a jak drahý je ekonomicky i morálně.